Heřmanička
Kromě dočasně zapůjčených nebo občas zajíždějících německých parních lokomotiv a motorových vozů se Heřmanička v hnacích vozidlech příliš nelišila od dalších úzkorozchodek v Čechách.
Vozidla trati Frýdlant–Heřmanice
Dle projektu „Heřmaničky“ bylo počítáno s pořízením 3 parních lokomotiv, 4 osobních a 16 nákladních vozů. Osobní vozy měly dvě různá uspořádání (2./3. třída a 3. třída), parní topení a osvětlení olejovými lampami. Nákladní vozy byly rovněž ve dvou provedeních: zavřené neboli kryté a nízkostěnné. Vozidla až na úpravy, nutné vzhledem k návaznosti na saskou úzkou z Žitavy, odpovídala typům doporučeným pro rakouské úzkorozchodné dráhy k. k. StB.
Zvláštností byla Heberleinova provazcová brzda, kdy byla všechna vozidla ve vlaku nad střechou spojena provazem zajišťujícím při přetržení vlaku či přeříznutí provazu obsluhou samočinné zastavení. Nezbytnou součástí výbavy vlakového personálu byl tedy ostrý nůž, odtud také pochází jeden z názvů úzké: „kudlanka“.
Roku 1899 byl schválen provoz normálněrozchodných vozů na úzkorozchodných podvalnících, které až do pořízení vlastních v roce 1904 zapůjčily saské dráhy. Po zesílení svršku (1942) bylo možno používat i podvalové vozy.
Větší investice do vozového parku zaznamenali cestující ve dvacátých letech, kdy došlo k rekonstrukci osvětlení osobních vozů na elektrické, a ve třicátých letech bylo pořízeno 5 čtyřnápravových vysokostěnných nákladních vozů.
Po zabrání pohraničí v roce 1938 do Frýdlantu zajížděly německé lokomotivy řady 99.59 a motorové vozy CVT a CPwVT, po zesílení mostů se začaly objevovat i pětikoláky řady 99.7.
Znovuobnovenou osobní dopravu v roce 1957 převzaly parní U 37.0 a osobní vozy již s tlakovou brzdou, v nákladní dopravě se stále používala provazcová. Tam vydržela i nástup motorových lokomotiv do osobní dopravy (srpen 1958), a až v 60. letech, po odsunu všech úzkorozchodných nákladních vozů, byly podvalové vozy rekonstruovány na tlakovou samočinnou. To byl také konec provozu parních lokomotiv.
.© 2009 spolek Frýdlantské okresní dráhy