kontakt odkazy zdroje info úvod

Pardubicko-liberecká dráha

Tato železnice byla první, kterou se vlaky dostaly do Liberce – rychle se rozvíjejícího průmyslového centra a tehdy 2. největšího města v Čechách.

Stavbu dráhy prosadily zdejší významné osobnosti průmyslu a obchodu (sídlila zde i Obchodní a Živnostenská Komora), mezi něž patřili J. Liebig, V. Lanna a bratři Kleinové. Dlouhé odklady a zamítavé postoje úřadů a „konkurenční“ Pražsko-drážďanské dráhy byly překonány až v polovině 60. let. Tehdy došlo ke změně železniční politiky Rakouska a vstupu soukromého kapitálu do výstavby nových železnic.

Žádost o koncesi (tj. úřední povolení) byla v únoru 1855 kladně vyřízena, a nyní mohla začít přípravná fáze stavby. Řešily se především spory o trasu dráhy, v úvahu přicházelo celkem 5 variant, vedoucích např. přes Jablonec, Jilemnici nebo Nymburk. Dalším sporným bodem bylo umístění libereckého nádraží, ke kterému se vyjadřovali i zástupci Žitavsko-liberecké dráhy, dokončené ve stejný rok.

Mapka tratě SNDVB a ZREG

Koncese pro SNDVB (Jihoseveroněmecká spojovací dráha) byla vydána 15. června 1856 a v komitétu zasedl i hrabě Harrach a kníže Rohan. Během léta zahájila pochůzková komise činnost, a nedlouho poté začaly přípravné práce, včetně vyměřování a náboru pracovních sil. Stavba této horské tratě byla rozdělena na 4 etapy, z nichž nejobtížnější byla třetí (Horka–Turnov). Na jejím úseku Semily–Železný Brod se dráha vine hluboko v soutěskovitém údolí Jizery, kde bylo nutno zbudovat 5 tunelů, řadu zářezů, opěrných zdí a galerií.

K rychlému pracovnímu tempu přispělo i příznivé počasí, a přes problémy s posledním úsekem přijel do Liberce první (zatím zkušební) vlak již 29. ledna 1859. Z finančních důvodů se však nepodařilo naplnit původní záměr – dvoukolejnou trať, pro kterou je také vybudováno drážní těleso a tunely.

    Zprovoznění jednotlivých úseků:
  • Pardubice–Jaroměř (39 km), 4. XI. 1857
  • Jaroměř–Horka u St. Paky (38 km), 1. VI. 1858
  • Horka u St. Paky–Turnov (46 km), 26. XI. 1858
  • Turnov–Liberec (38 km), 1. V. 1859

1. května 1859 byla otevřena i pobočná trať Jaroměř–Malé Svatoňovice, součást Pardubicko-liberecké dráhy.

Po odstranění škod po rakousko-pruské válce (1866), během níž byl železniční provoz určován potřebami armád, zažádala společnost SNDVB o koncesi pro trať Železný Brod–Tanvald, jejíž stavba započala v červnu 1873, a 1. července 1875 byl zahájen pravidelný provoz. Tentýž den byla otevřena i další pobočná trať, spojující Liberec s německým Seidenbergem (dnes polský Zawidów).

Celková délka tratí společnosti SNDVB tak dosáhla 285 km, z čehož na úsek Pardubice–Liberec připadalo 161 km. Bylo vystavěno bezmála 350 objektů, z nichž přes 240 strážních domků zajišťovalo přenos návěstí. Pouze stanice Pardubice a Liberec byly tzv. I. třídy, a jen liberecká byla dvoupatrová. Ta spolu s kolejištěm prošla v roce 1906 zásadní rekonstrukcí, během níž bylo vybudováno ostrovní nástupiště, podchody a přemístěno lokomotivní depo.

Lokomotivní výtopnaPůvodní společnost SNDVB byla v roce 1909 zestátněna a začleněna do sítě rakouských státních drah. Po vzniku ČSR v roce 1918 byla, stejně jako většina drah v nově vzniklém státě, zahrnuta do sítě ČSD.

Po obsazení Sudet na konci roku 1938 byla většina českých zaměstnanců evakuována do vnitrozemí. Pardubicko-liberecká dráha vedla na několika místech obsazeným územím (Liberec–Sychrov, Horka u Staré Paky a Kuks), což znemožňovalo běžný provoz. Po okupaci zbylé části Čech řídilo zdejší železnice říšskoněmecké ředitelství v Drážďanech a zčásti v Breslau.

První obsazovací vlak na konci druhé světové války přijel do Liberce až 12. května 1945. Železniční provoz pomalu přešel pod správu ČSD a ředitelství v Hradci Králové. Během poválečných desetiletí se ještě několikrát změnila organizace provozu (Praha, 1952 Ústecká dráha, 1963 Severozápadní dráha), největší změnou po roce 1989 bude zřejmě převod celé železniční infrastruktury na SŽDC (Správa železniční dopravní cesty), tedy na stát.

zpět

.

© 2009 spolek Frýdlantské okresní dráhy